Detail lesního porostu.

Lesy v pohoří Českého lesa byly do 13. století téměř bez jakýchkoliv zásahů člověka, jejich podoba byla výsledkem vývoje rostlinstva ve čtvrtohorách. Hraniční hvozd původně sestával z bukových a jedlových lesů s příměsí smrku a klenu. Ve vyšších polohách a na vodou ovlivněných stanovištích se zastoupení smrku zvyšovalo. Nesmíšené podmáčené smrčiny se utvořily na zrašelinělých půdách. V suťových partiích se zvyšovalo zastoupení lípy, jilmu a mléče. Při vodních tocích a prameništích se vytvořily olšové luhy. Působením člověka, zejména těžbou dřeva pro železářské provozy a sklárny, se původní lesy výrazně změnily. Pro dobu kolonizace území je, podobně jako v jiných oblastech, příznačný trvalý vzestup podílu smrku, přisuzovaný především vlivům člověka. Zejména v průběhu 19. století docházelo k masivnímu zalesňování vzniklých holin smrkem různého původu. V druhé polovině 20. století po vzniku tzv. hraničního pásma byla značná část tehdejšího bezlesí a prostorů bývalých vsí zalesněna, opět však převážně smrkovými monokulturami.

V současné druhové skladbě lesů jednoznačně převažuje  smrk. Ekologicky nestabilní nesmíšené smrkové porosty trpěly a nadále velmi trpí škodami působenými jak biotickými (kůrovci, jelení zvěř apod.) tak abiotickými (vítr, námraza, sníh) činiteli. Nicméně v nově zakládaných lesních porostech dochází k zlepšování druhové
a prostorové diverzity. I přes tyto změny patří Český les mezi největší souvislá zalesněná území Evropy.